O akci: | Je neděle, všichni spí, ale my již v 7 hodin ráno stojíme na busáku a čekáme na autobus
s vlekem plným lodí. Je zima, ale asi bude pěkně. Někde nahoře nad ranním šedivákem
tušíme sluníčko. Je 7,03 a Míra je tady. Takhle brzo jsme ho ani nečekali. Nasedáme a hurá na
Vavřinečák. Cesta rychle utíká, sluníčko za sklem pěkně hřeje a než sníme druhý rohlík, jsme
na místě. Všude plno aut a vodáků, ale místo pro náš autobus jsme našli. Přivítali jsme se
s Lenkou ,Terezou , Jirkou a Klíčkem, kteří tu již byli od soboty a pomalu rozmrzali po noci
strávené ve stanu. Nafoukli jsme lodě, oblékli se do vodáckého a hurá na vodu. Vody, lodí i
vodáků bylo dost a tak to byla klasika. Museli jsme se střídavě vyhýbat stromům, větvím a
hlavně klientům cestovních kanceláří, kteří byli stejně nebezpeční jako vodní nástrahy. Cestu
zpestřovalo i mnoho můstků a lávek, které byly při zvýšeném průtoku proklatě nízko nad
hladinou a vždy hrozně blízko za zatáčkou. Mnozí z nás si vyzkoušeli pevnost ochranných
helem. Slunce krásně svítilo, ale teplý čaj v půlce trati přišel všem velice vhod. Divácky
atraktivní lesní šikanou jsme všichni projeli bez cvaknutí, a dál jsme pokračovali pod most na
balvaniště. To už byla na naše laminátky hodně těžká zkouška. Dvě lodě se cvakly. Ťukýtko
s Pinkem, kteří to vzali hodně zostra a Sonda s Verčou, které zradil náklon. Ostatní projeli za
uznalého potlesku přihlížejících. Pak už se tok zklidnil a my jsme v klidu a pohodě dopluli do
cíle. Na vodě moc laminátek k vidění nebylo. Byli jsme rádi, že jsme si dokázali, že již
umíme o trošku víc, než naši vrstevníci. Byla to krásná neděle, kterou si za rok rádi
zopakujeme. |