Kde jsme byli:
- rok 2025 |
- rok 2024 |
- rok 2023 |
- rok 2022 |
- rok 2021 |
- rok 2020 |
- rok 2019 |
- rok 2018 |
- rok 2017 |
- rok 2016 |
- rok 2015 |
- rok 2014 |
- rok 2013 |
- rok 2012 |
- rok 2011 |
- rok 2010 |
- rok 2009 |
- rok 2008 |
- rok 2007 |
- rok 2006 |
- rok 2005 |
- rok 2004 |
- rok 2003 |
- rok 2002 |
- rok 2001 |
Jarní Morava
| Datum: | 18. 04. 16:00 - 21. 04. 17:00 |
| O akci: | Řeka jako cesta za dobrodružstvím. Fakt, na tohle jsem se těšil snad už od vánoc. Sedíme v autobuse, okolo kámoši, za námi poskakuje vlek plný lodí. Je čas velikonoc a my míříme opět na Moravu. Já jedu potřetí, ale Kadeti už tam jezdí skoro od pravěku. Za vodou, za dobrodružstvím, do Bludova. No je to dobrých 150 kiláčků, tak to našemu autobusu chvíli trvá. Koukáme, jak ubíhá cesta a teprve, když náš bus naposled zafuní, konečně se něco děje. Vystupujeme a přenášíme kupu materiálu na základnu. Každý přidává ruku k dílu, někdo i nohu a někdo pracuje i hlavou. Rozbalujem spacáky, děláme si pelíšky na spaní a s řízkem v ruce sedáme ke stolu. Večeříme, co nám daly mámy, vedoucí do nás při tom hustí podivná pravidla a informace a plány na zítra, poslouchám na půl ucha, však oni nám to ještě několikrát zopakují. A jdem do tělocvičny, hrajeme pár her a děláme pěkný randál. Po večerce základna utichá jen pomalu, a když nás náčelník po třetí napomene a pak seřve, usínáme. Ráno nás budí Kuky, Míval a sluníčko. V trenkách a tričku vybíháme na rozcvičku a než se vrátíme, má Lenka uvařenou snídani. Pak se s plným břichem a s vodáckou výbavou v ruce ládujem do autobusu. Ten poslušně funí a veze nás proti proudu řeky do Hanušovic. Na mě už známém parkovišti u pivovaru je najednou pěkný binec. Nás třicet vodáků pobíhá, rve na sebe neopreny, pumpuje lodě, hledá, nachází a zase ztrácí pádla vesty a helmy. Celej ten cirkus se pozvolna přesouvá k řece. Na břeh už jsme pořidili připravit šestnáct lodí a raft a u nich teď postává houf odhodlaných vodáků. V neoprenu, vestách a helmách vypadáme jako kosmonauti a mně se zdá, že tak nějak nerozbitně. Rozdělujou se posádky, mám jet zadáka, mám strach, ale mám dobrého háčka, tak to snad dopadne. Co si myslím, je na mě asi znát, Karbous mi povídá, hele něco umíš, dívej se na lodě před sebou, a když bude nejhůř, je řeka plná kamarádů, někdo ti pomůže. Lodě přesouváme na vodu. Voda cáká, bublá, pění, ten kopec nad námi, Míra říká, že to je Králický Sněžník, nám ji poslal pěknou dávku. Podle plánu nás dnes čeká dvacet kiláčků, tři jezy a další nečekané nástrahy. Vedoucí konvoje dává signál, vyplouváme. Tak teda vzhůru dolů. Lehnem na pádlo, otočíme, najednou je řeka plná lodí. Střídají se vlny, šutry, peřeje, ruce musí trochu myslet a fakt to funguje, jedem. Voda je čiperná, občas háčka pěkně opláchne napěněná vlna, ale mně to to neva, to přeci k tomu patří. Sjedeme první jez, lidi na břehu mávaj a obdivně koukaj. Po deseti kiláčkách jsme na místě oběda. Trochu odpočinem, opečem buřta, doplníme a vypustíme tekutiny a jedem dál. Kličkujeme dalším jezem, někdo s elegancí a někdo se štěstím ale všichni bez čochtana. Další jez je jen takový stupínek, jen to zahučí a už se blížíme k cíli plavby. Tak vytahujeme lodě, sloupnem ze sebe neopreny a pro dnešek dobrý. Ale zítra to zase rozjedem. A tak jsme při velikonoční plavbě ujeli po silnici 441 km, na vodě 44 km, viděli volavku, bobra i hrob kovboje a vrátili se domů plni zážitků. Tak zase někdy na řece ahoj. Za nejmenovaného mladého Kadeta opět zapsal admirál Míra Hepnar |