Kde jsme byli:
- rok 2025 |
- rok 2024 |
- rok 2023 |
- rok 2022 |
- rok 2021 |
- rok 2020 |
- rok 2019 |
- rok 2018 |
- rok 2017 |
- rok 2016 |
- rok 2015 |
- rok 2014 |
- rok 2013 |
- rok 2012 |
- rok 2011 |
- rok 2010 |
- rok 2009 |
- rok 2008 |
- rok 2007 |
- rok 2006 |
- rok 2005 |
- rok 2004 |
- rok 2003 |
- rok 2002 |
- rok 2001 |
EXPEDICE JADRAN 2015 aneb tábor z říše snů
| Datum: | 27. 06. 08:00 - 27. 06. 17:00 |
| O akci: | Letos v létě jsme my, členové oddílu Kadet, vyrazily za velikánským dobrodružstvím. Všechno to začalo v pátek 26. června. V přístavu na Broďáku kotvily dvě lodě kapitána Dlouhovouse a to autobus, dodávka a dvě obrovské káry. Dlouhovous najal několik lodních důstojníků, kormidelníka, kuchařky a 20 členů posádky. Všichni se snažili narovnat do podpalubí lodí zásoby na 16-ti denní plavbu A to 100 chlebů, 50 kg masa, 2 kopy vajec, bedny se zeleninou a ovocem a další potřebný materiál, včetně 20-ti záchrannými dvoumístných nafukovacích člunů. Za ranní mlhy jsme vypluly směr České Budějovice. První den jsme zakotvili v přístavu České Vrbné, kde jsme si postavili stany, vytáhli čluny a šli trénovat do vod umělého kanálu. Několik posádek proplulo bez ztráty kytičky, některé si hned nalovily své první čochtany. Celý trénink jsme uzavřeli splutím peřejí na vestách, abychom nacvičili situaci pro případ ztroskotání. Druhý den nás totiž už čekaly Rakouské řeky a jejich jmena jako Traun, Enns, nebo Möll vyslovují s úctou i mnohem zkušenější vodáci. Hned ráno jsme se mohli přesvědčit proč. Traun je široká, studená a voda v ní ubíhá rychlostí povodně na Úpě. Enns je úzká dravá řeka, zaříznutá do podhůří Alpských velikánů. Čistá voda uhání jejím korytem a vytváří četné stupně o obtížnosti WW2. U řeky Möll jsme kotvili nad slalomovou závodní tratí a tomu se nedalo odolat. Nasoukali jsme na sebe zatuchlé mokré neopreny a šli na to. Průzračná voda se divoce valila uměle upraveným korytem, ale obtížnost WW2 jsme zvládli s lehkostí. A tak jsme večer pyšně vyrazili směr Italie. Oba koráby ukusovaly kilometry asfaltového moře. Jak se blížil podvečer, ráz krajiny se měnil. Z kopců najednou vyrostly hory, které pokrýval občas i sníh. Tábořili jsme ve výšce 1030 m.n.m. u jezera Lago del Predil. Ráno nás úzká pěšina s častými schody dovedla do soutěsky řeky Koritnica. Sestup s veškerým vodáckým materiálem na zádech vyžadoval značnou zručnost. Tok řeky byl obtížný a úzký a tak i přes nabité zkušenosti nám Koritnica ukázala, že se stále máme co učit. Čochtanů bylo víc než dost. V jednom místě se soutěska sevřela natolik, že posádka musela dát pádla do lodi a nechat proud, aby provezl loď sám. Po 7 kmř se Koritnica vlévala do Soči. Řeka se rozšířila a v bílém vápencovém korytě vytvořila společně s Alpami úchvatné scenérie. Další den opět Soča. Byli jsme udiveni čistotou řeky. „To je jak voda u nás doma z kohoutku“, ozývalo se, občas dokonce někdo zaklekl a z řeky se opatrně napil. Soču jsme si ještě okořenili skoky z obřího skaliska, trčícího 5 m nad hladinou. Další den ráno rtuť teploměru ukazovala už 22 stupňů a tak jsme se šli schladit do jeskyně Škocjanske jame. Úzkou chodbou jsme klesli do útrob země. Nejúchvatnější byl obrovský dóm nepředstavitelných rozměrů. Jako maličcí mravenci jsme klesali stále níž a níž, až jsme uslyšeli šumění řeky Reka. Ta padala kdesi pod námi několika vodopády do Šumné jamy, což je obrovský jeskyní útvar jako z dobrodružného filmu. Ještě dlouho při přejezdu do Chorvatska jsme vstřebávali všechnu tu krásu. Kvečeru se před námi rozestoupil horský masiv a my mohli poprvé s údivem sledovat sluncem zalité moře. Hned ráno jsme vybalili potápěčské nádobíčko a vypluli na moře zakusit první ponory. Loď rozrážela malé vlnky a vítr si příjemně pohrával s červenou vlajkou s bílým pruhem, která značí, že potápěči vyjeli na ponor. U ostrova Dvainka jsme zakotvili a šli na to. Byl to krásný seznamovací ponor do hloubky asi 6-ti metrů, který prověřil naše znalosti a dovednosti nabité tréninky v bazénu. V první části našeho vyprávění o dobrodružné letní plavbě Kadetů jsme si řekli, jak se z vodáků stali potápěči. Každý účastník výpravy měl možnost podívat se pod mořskou hladinu, ustrojit se do skutečného potápěčského nádobíčka a pod dozorem zkušených instruktorů Šemíka a Rosti navštívit svět ticha. Všechny ponory byly krásné, ale ten poslední byl nejkrásnější. Ponor k vraku lodi Svatý Lukas byl nezapomenutelným zážitkem pro každého, kdo ho absolvoval. V hloubce 15 metrů se před námi objevila špice rozlomené lodi s rezavým zábradlím. Všem se zrychlil dech i tepová frekvence při pohledu na rozlomený trup lodi a velké množství lodního vybavení, rozesetého po mořském dně. Druhá skupina sestoupila až k lodnímu šroubu, který byl v hloubce 22 metrů!!! Byl to nezapomenutelný zážitek, který byl ještě okořeněný podmořskými hrádky s malou chobotničkou při výstupu na hladinu. Koupali jsme se, šnorchlovali, potápěli se a relaxovali. Navštívili jsme pevnost st. Nicolas, která střeží vjezd do Šibeniku a v jejímž podzemí na nás dýchla doba korzárů, pirátů a tureckých námořníků. Toulali jsme se nočními uličkami starého Šibeniku, kde jsme si v přístavu každý „přivlastnil“ jednu honosnou jachtu a navzájem jsme si vypravovali, kam nás doveze. A potom jsme vyrazili do kaňonu řeky Čikola. Představa křišťálové vody na dně bílých skal nás lákala. Ale už cesta autobusem vyprahlou pustinou nás měla varovat. Bus zastavil na hraně kaňonu. Sestup po úzké kamenité stezce byl úmorný, ale pohled na řečiště obrostlé vysokými topoly nás hnal stále níž a níž, neboť představa koupele v tůni s křišťálovou vodou byla silnější než únava. Po půl hodině stanuly naše nohy v řece. Ale ouha. Bílé, na prach vyschlé řečiště bylo krutou realitou. Hledaje vodu jsme se vydali po proudu. Znovu a znovu se nám na dně řeky bořily nohy do suchého písku, vedro nás spalovalo, docházely zásoby vody. Jestliže splutí vodnaté a peřejnaté Soči bylo vodáckým rájem, kaňon smrti na řece Čikola byl vodáckým peklem. Kdybychom nebyli trénovanými Kadety s pořádnou fyzičkou a silnou vůlí, tak bychom se živí a zdraví nahoru nikdy nevyšplhali! A když nebyla voda tady, tak jsme za ní popojeli do Skradinu na řeku Krka. Krásný most s ocelovou konstrukcí se tyčil 12m nad modrou hladinou a přímo nás vybízel ke skokům odvahy. A protože skokanů je v našich řadách víc než dost, tak jsme skákali a navzájem se hecovali a povzbuzovali, takže skočil skoro každý, i ten, co se zprvu trochu bál. Při návratu od Jadranu jsme ještě sjeli řeky Mur, Enži a naše vodácké putování jsme zakončili na Salze, řece, která snad nikdy nikoho nezklame. Říká se, že kdo nejel řeku Salzu a neskočil z 5 metru vysokého zbytku mostu, snad ani není vodák. Tak věřte, že my už jsme správnými vodáky všichni. A nyní pár čísel závěrem. Během naší výpravy jsme ujeli 3 333 km silničních, 150 km říčních, v mokrém a smradlavém neoprénu jsme strávili 45 hodin, snědli jsme 100 chlebů, 50 kg masa, 2 kopy vajec, ztratili jednu botu, vymkli si jeden kotník a naskočil nám jeden puchýř. Společně s partou dobrých kamarádů jsme prožily nádherných 16 dní plných dobrodružství a zážitků, které již nám nikdy nikdo nevezme. Děkujeme všem, kteří nám umožnili tuto jedinečnou expedici uskutečnit a přejeme vám všem, aby jste ve svém životě taky něco podobného zažili. |
