První dva týdny prázdnin tradičně, už víc jak 30 let patří oddílovému táboru.  V té době vyrážíme za dobrodružstvím. A vždy si to umíme naplno užít. Letos však odjížděl velký počet táborníků od maminek poprvé. S napětím jsme proto očekávali, jak vše bude probíhat.  

Najednou jsme stáli u hromady kufrů na louce našeho tábořiště a vše bylo před námi. Kolečko táborového dění se začalo roztáčet. Bylo potřeba toho tolik udělat a vstřebat tolik informací a zážitků. Tábořiště se změnilo v indiánskou vesničku a my se změnili v její obyvatele. Nejlepší bojovníky jsme poslali na průzkumnou výpravu přes Pomezky, Sněžku a Špindl až pod vrcholky And. Na této cestě prokázali mnoho odvahy a soběstačnosti. Ostatní měli plno práce v táboře a jeho okolí. Abychom přežili v pralese plném nebezpečí, museli jsme se vyzbrojit. Upletli a obarvili jsme ponča a trička. Vyrobili jsme oštěpy a šipky. Hovořili jsme se šamany, kteří nám ukázali, jak najít vždy tu správnou cestu.  Naučili jsme se používat foukačky a luky a ovládli práci s mačetou. Každý táborový den prožitý v přírodě, ve vodě, u řeky, na loukách, či v hlubokých lesích při hrách, soutěžích a výpravách nám přinášel mnoho nového a zajímavého. A obavy a chmury zcela vymizely. Vždyť i ti nejmenší táborníci, občas s trochou pomocí, zvládli vše na jedničku. A že některé stany občas vypadaly jako po zemětřesení? Nebo že se po večerce toulal po táboře červený mužíček s medvídkem v ruce a vyžadoval pohádku? Že někomu uplavala bota, nebo si nevěděl rady s pádlem? No a co. To vůbec není důležité. Hlavně, že nám spolu bylo dobře a nikdo nezůstal stranou sám. Že vždy byl nablízku někdo, kdo podal pomocnou ruku, pofoukal, zalepil bolístku a usmál se.  A tak to má mezi kamarády být a o tom to je.

Tak zase příště ahoj.