Pátek-26.6.2015

Jako v přístavu pro zaoceánské obchodní a objevitelské lodě to vypadalo v pátek na Broďáku. Kotvily tu dvě lodě kapitána Dlouhovouse a to autobus, dodávka a dvě káry. Dlouhovous najmul několik lodních důstojníků, kormidelníka, kuchařky, ranhojiče a 20 členů dětské posádky. Všichni se snažili nanosit a narovnat do podpalubí lodi zásoby na 16-ti denní plavbu. Proto se do útrob korábů muselo vejít 100 chlebů, 50 kg masa, 2 kopy vajec, bedny se zeleninou a ovocem a další potřebný materiál. Naše lodě jsou vybaveny 20-ti záchrannými dvoumístnými nafukovacími čluny, na kterých se celá výprava pokusí postupně splout několik řek.

Sobota-27.6.2015

Čas odjezdu stanovil Dlouhovous v 7:00 z Kosteleckého autobusového přístavu. Tak se za ranní mlhy začaly postupně trousit postavy námořníků, kteří se zřejmě v předvečer plavby zdrželi v přístavních krčmách nebo se doma loučili se svými manželkami nebo maminkami. Dlouhovous natočil kompas směr České Budějovice a vypluli jsme. Cesta byla dobrá, moře bylo klidné. Naše lodě zakotvili v přístavu České Vrbné, kde jsme si postavili stany, vytáhli malé čluny a šli trénovat do vod umělého kanálu. Několik posádek proplulo bez ztráty kytičky za to jiné si hned nalovily své první čochtany. Celý trénink jsme uzavřeli splutím peřejí na vestách, abychom nacvičili situaci pro případ ztroskotání. 

Neděle-28.6.2015

Brzy ráno vyplouváme do Rakouských vod. Obě lodě s kormidelníky Ťukym a Vlčákem ukusují námořní míle a posádka se připravuje na splutí 1. rakouské řeky. Po 250-ti km kotvíme ve vesničce Laufen. Řeka Traun je široká, studená a voda v ní ubíhá rychlostí povodně na Úpě. Za stálého deště foukáme lodě a soukáme se do mokrého a studeného oblečení. Dlouhovous rychle rozdělí posádky a jde se na to. (zkušenosti nabyté jarní vodáckou přípravou teď zúročujeme plnými doušky). Řeka, jejíž barva připomíná citrónovou kůru, není nikterak obtížná, ovšem nabízí pasáže, ve kterých je potřeba ve správnou chvíli zabrat pádlem a vytáhnout loď ze záludných vln. Odpoledne se už přehouplo do své druhé poloviny a na tvářích mnohých námořníků začala být znát únava a chlad. Po 18-té hodině večerní a 26 kmř doplouváme po řece do jezera Traunsee, kde se nalodíme do busu a ten nás odveze do kempu. Trochu teplého čaje a večeře nám obnovili síly. Takže skupina nejodvážnějších si ještě před večerkou dojde zaplavat do studeného jezera.

 Pondělí-29.6.2015

Ráno se probouzíme do mírného deště. Rozcvička do jezera dokonale probere posádku a ta se hned po snídani nalodí a vyrážíme. Během 180-ti kilometrové cesty na nás začalo vykukovat sluníčko. Kotvíme u městečka Mandling. A je to tady, ozvalo se odkud z hloučku posádky. Soukáme se do studených ze včerejška mokrých a trochu už slizkých neoprenů. Foukáme lodě, hledáme pádla, helmy a jiné vodácké nádobíčko zahrabané kdesi v podpalubí naší káry. Tato vodácká rutina je vykoupena právě řekou, jako je Enže. Úzká dravá řeka zaříznutá do podhůří Alpských kopců. Čistá voda uhání jejím korytem a vytváří četné stupně o obtížnosti WW2. Zkušenosti nabyté jarní vodáckou přípravou teď využíváme bezezbytku. Sluníčko svítí, peřeje zalévají háčkům kolena přes přídě lodí a zadáci mají spoustu práce, aby dovezli celou posádku do cíle bez čochtanů. To se povedlo všem až na Smajlíka s Kmenem. Po 12-ti kmř zastavujeme šťastní.

Úterý-30.6.2015

 Sluníčko nás vytáhlo ze stanů. Rychlá rozcvička do jezera u městečka Kolbnitz a už vyrážíme busem proti proudu řeky Möll. Kotvíme nad slalomovou závodní tratí. Rychle na sebe nasoukáme trochu zatuchlý neopreny, rozdělíme posádky a jdeme na to. Průzračná voda se valí uměle upraveným korytem a nedává nám na 1. km čas odpočinku. Obtížnost WW2 zvládáme s lehkostí. Střední část naší plavby je o něco klidnější, jen při jednom z dofukování jsme u břehu objevili kemp, ve kterém byl tzv. Motorik park. Různé lávky, sklopy a klády zdoláváme jako opice v neoprenech. Závěrečná část opět začala bublat. Vlny houpaly s příděmi lodí a všichni si do posledních metrů užívali řeku, která nás dovedla až do kempu, kde jsme sbalily stany, naobědvali se a vyrazili směr Itálie. Oba koráby opět ukusovali kilometry asfaltového moře. Zprvu cesta ubíhala svižně a rychle. Jak se však blížil podvečer ráz krajiny se měnil. Z kopců porostlých zelenými stromy najednou vyrostly hory, které pokrýval jen kámen a občas i sníh. Kdesi v těchto horách jsme přepluli z vod rakouských do vod italských. Široké údolí mezi dvoutisícovkami vytvořilo ve výšce 1030 m.n.m. přírodní jezero Lago del Predil. Zde jsme se utábořili na noc.

Středa-1.7.2015

Ráno nám k rozcvičce posloužilo sněhově bílé koryto, které při jarním tání napájí jezero. Stany tentokrát necháváme stát a ručičku kompasu namíříme směr Slovinsko. Ve výšce 1156 m.n.m. překonáváme hranice. Kormidelníci mají plné ruce práce, protože dlouhý sjezd z hraničního přechodu je samá zatáčka. Úzká pěšina s častými schody nás dovedla až do soutěsky řeky Koritnica. Sestup s veškerým vodáckým materiálem na zádech si vyžádal zranění kotníku Vlčice, ale přesto v 10:00 dáváme na vodu. Několik odvážlivců si ještě před vyplutím skočilo do průzračných tůní, které naskytovaly pohledy jako z pohádky. Jelikož tok řeky byl obtížně čitelný a úzký, museli jsme se rozdělit do několika skupin, které zdolávaly nástrahy samostatně. I přes už nabité zkušenosti nám Koritnice ukázala, že stále se máme co učit, neboť čochtanů bylo víc než dost. Třeba Bobík to zvládnul 3x. V jednom místě se soutěska sevřela natolik, že posádka musela dát pádla do lodi a nechat proud, aby provezl loď sám. Po 7 kmř se Koritnica vlévá do Soči. Řeka se rozšířila a v bílém vápencovém korytě vytvořila společně s Alpskými horami scenérie jako z Aljašky. Po 13 kmř se široké údolí opět sevře do skalnaté soutěsky. Z mužstva posádky se vybraná hrstka nejodvážnějších vydá změřit síly na 5 km peřejích WW 3-4. Skupina 8-mi lodí vedená Honzou a Jurou se postupně prokousává kaňonem. Háčci se ze všech sil snaží nasměrovat špičku lodi do proudnice a zadáci nestíhají dávat povely. Malý konvoj postupně překonává přírodní překážky, obrovské vlny zalévají lodě…..

Čtvrtek-2.7.2015

Ráno balíme stany u jezera Predil a opět přes vysokohorské sedlo míříme na Soču. Tentokrát vynecháváme Koritnicu a dáváme na vodu asi 3 km nad soutokem. Zase a zase jsme udiveni nad čistotou řeky. To je jak voda u nás doma z kohoutku, ozývá se z hloučku do gumy oblečených človíčků, občas dokonce někdo zaklekne a z řeky se opatrně napije. Konvoj 15-ti lodí pomalu spolouval, jakoby nikdo z nás nechtěl dojet na konec. Opět se střídají úžasné scenérie a pohledy, které se těžko popisují slovy, ale určitě zůstanou´dlouho v našich vzpomínkách. Dlouhé splutí Soči si okořeníme skoky do vody. Obří skaliska s převisem trčícím asi 5 m nad hladinou bylo jako stvořené ke zkoušce odvahy mnohých námořníků. A tak se vrháme do tůně, která je prosvětlená sluncem a odráží snad všechny odstíny modré barvy. Dolní části plavby je pod velkým mostem místo pro měření hloubky vody. Ti nejodvážnější přelezou zábradlí měřící stanice a vrhnou se z 6-ti metrové výšky většinou po nohách. jen Kuky si hodil pěkné saltíčko. V podvečer doplouváme na místo, kde začíná těžký úsek řeky a opět zůstává v lodích jen zkušená část naší posádky. Tentokrát se do vln vydává pouze 10 námořníků v 5-ti člunech. I přes to ženám ani dnes řeka nic neodpouští, splouváme bez čochtana. Večer se přesouváme do kempu Koren u městečka Kobarid. Z horských štítů se na nás přihnala malá bouřka a tak využijeme pohostinnosti místních ubytovaných a navečeříme se u jejich karavanů a jdeme spát.

Pátek-3.7.2015

Z kempu Koren odjíždíme v 10:00. Rtuť teploměru už ukazuje okolo 22 stupňů. To bude dnes výheň. Ještě že se po cestě do Chorvatska jedem zchladit do pr… jeskyně Škocjanske jame. Tento krasový útvar na jihu Slovinska je zapsaný do památek UNESCO. Přestože na nás průvodce mluvil slovinsko-polsky jeho výkladu rozumíme. A i kdyby ne úchvatnost a pompéznost tohoto přírodního bohatství z dávných dob byla natolik úchvatná, že nebylo potřeba slov. Ručně tesanou chodbou klesáme hloub do útrob země. Teplota klesá k 12-ti stupňům a my ochotně navlékáme mikiny a vesty. Úzký chodníček nás zprvu vede chodbami, kde vlevo i vpravo trčí ze stropu spousty krápníků různých tvarů a velikostí. Stále sestupujeme do hlubin jeskyně, když se před námi otevře obrovský dóm, jmenuje se Klidná jama. Je to velká jeskyně nám nepředstavitelných rozměrů, kterou po miliony let hloubila voda. Ze stropu vysokého asi 30 metrů nad námi visí další krápníky. Dozvídáme se že 1 cm roste asi 100 let. Takže další staletí trvalo aby tato krása vyrostla do dnešní podoby. Jako maličký mravenci klesáme stále dál a dál po klikaté cestičce až do místa kde začne být slyšet šumění řeky se jménem Reka. Tento vodní tok padá kdesi pod námi z několika vodopádů a to dalo jméno dalšímu dómu. Šumná jama je obrovský jeskyní útvar jako z velkého výpravného filmu, však si také v některých zahrála např. Indiana Jones nebo Pán prstenů. Stezka, která obchází okolo je pevná a z betonu, zato původní objevitelské lávky, žebříky a římsy nepůsobí příliš důvěryhodně a ukazují náročnou a obětavou práci původních speleologů. Najednou se na boku jeskyně objeví kužel nám známého denního světla a po schodech stoupáme ven. Rozloučíme se s naším průvodcem a okolo venkovního vodopádu dojdeme na parkoviště. Ještě dlouho při přejezdu do Chorvatska vstřebáváme to, co jsme v podzemí vlastně viděli. V 17:00 se před námi rozevřel horský masiv a my mihly s údivem sledovat sluncem zalitý pohled na modré moře. Konečně! Okolo 22:00 kotvíme v přístavu Zablaće. Vytáhneme jen karimatky a spacáky, plácneme sebou na pláž a jdeme spát!

 Sobota-4.7.2015

Ráno trochu rozmačkaní po včerejším dlouhém putování, rychle postavíme stany vyhrabeme kdesi v podpalubí v…… potápěčské nádobíčko a pod vedením Rosti a jeho 1. důstojníka Šemíka se nalodíme i s dalším vybavením na loď. Sluníčko pouští paprsky na naše bílá těla jež dosud zabalená do vodáckých neoprenů se příliš neopálila. Slaná mořská voda stříká od špice přídě, která rozráží malé vlnky a vítr si příjemně pohrává s červenou vlajkou s bílým pruhem což značí, že potápěči vyjeli na ponor. U ostrova Dvainka vypneme motor a Blesk se i s vázacím lanem vrhne do vody. Ukotví pod Šemíkovým velením loď a jde se na to. Neopreny, šnorchl, závaží, automatiky to vše se podává z ruky do ruky, než jsme všichni připraveni. 1. Skupina potápěčů už vypouští bubliny z 2 až 3 metrové hloubky a seznamuje se s krásnými nástrahami volného potápění. Ostatní členové posádky zatím šnorchlují při pobřeží a objevují podvodní svět, jak se říká „jen tak na hubu“. Tak se postupně prostřídáme všichni. Byl to krásný seznamovací ponor do hloubky asi 6-ti metrů, který prověřil naše znalosti a dovednosti nabité tréninkem v Trutnovském bazénu. Večer jsme poseděli v kempu v naší stanové jídelně, vyhodnotili skutky ze splutých řek a šli spát. Laku Noć!

 Neděle 5.7.2015

Ráno jsme zahájili rozcvičkou do moře a vyrazili do velkého kempu omrknout jeho pláže a atrakce, ale hlavně utratit nějaké to kapesné. Ve stínu borového háje se na sebe tísní 1000 turistů a to není nic pro nás. Dáme si zmrzku, vykoupeme se a po obědě už opět nastupujeme do lodi a uháníme přez mořskou pláň za dalším potápěčským dobrodružstvím. Tentokrát Rosťa volí lokalitu u ostrova Orel. Malé vlnky příjemně pohupují lodí a tři skupina potápěčů se postupně prostřídají na 8-mi metrovém ponoru plném malých ryb, hvězdic a jiných živočichů a rostlin různých tvarů, barev a velikostí, které bohužel zatím neumíme ani pojmenovat. V podvečer po návratu z moře se jdeme podívat podél pobřeží až k pevnosti st. Nicolas. Ta se tyčí asi 20 metrů nad mořem a ze skaliska neustále omýlaného vlnami střeží vjezd do přístavního města Šibeník. Při prozkoumání spodních pater na nás dýchla doba korzárů, pirátů a tureckých námořníků. Živě si představujeme, jak obsluha děl láduje hlavně kanónů střelným prachem a na povel dělmistra se snaží prorazit trup nepřátelské lodi a poslat ji ke dnu. Zatím co vojáci z pevnosti byli v odráženém útoku úspěšní, my jsme se při náletu krvežíznivých komárů dali na ústup a šli spát.

Pondělí 6.7.2015

„Připravte si ABC“, zazní povel hned po snídani.každý člen posádky vezme do ruky ploutve, brejle a šnorchl a odcházíme k moři. Kamenný val chránící přístavní molo poskytuje útočiště mnoha živočichů. Trochu chaoticky prohledáváme každou jeho skulinu a opět získáváme cenné zkušenosti z podmořského světa. Jako záchranná bóje a odpočívadlo nám posloužilo jedno nafouklé rio. To se také stalo odložistěm nalezených a vylovených trofejí. Ježovky, srdcovky, lakovky a ušně mezitím stará bota oslizlej šnorchl a použitej vlasec a CDčko. To vše jsme nasbírali při dopoledním šnorchlováním. Odpoledne se zase prohýbají dopravní vozíky pod tíhou potápěčského materiálu, jimiž vše vozíme ze základny na loď. Členů posádky schopných ponorů bohužel ze zdravotních důvodů ubylo a tak se pod vodu připravují pouze dvě 7-mi členné skupiny s doprovodem, ostatní jdou šnorchlovat. Opět probádávají pobřeží mezi ukotvenou lodí a ostrovem Tmara. Když se za první skupinou zavřela mořská hladina, nikdo z jejich členů netušil, že postupně sestoupí až do hloubky 15-ti metrů (to už vyžaduje velkou dávku fyzických ale hlavně psychických sil). Což pro dětské potápěče vyžaduje veljou dávku soustředění, odvahy a důvěry ve vůdce ponoru, ale hlavně v sama sebe. Druhá skupina možná ještě klidněji sestoupila do stejné hloubky, kde voda trochu studí a sluneční paprsky nevytvářejí tak intenzivně denní světlo i podmořský svět už není bohatý a pestrý. Podél převislé stěny vystoupáme do menší hloubky. Zase a zase nám moře poskytuje nádherné pohledy, které jsme dosud vídali jen v TV.  Večer po návratu a po večeři nastartujeme bus a vydáme se na prohlídku nočního Šibeníku. Hned v přístavišti obdivujeme honosné jachty a každý z nás si jednu přivlastní a vypráví, kam nás vezme. Starý Šibeník je krásné starobylé město, kde námořní řemeslo přímo čiší z jeho kamenných domů a úzkých uliček mezi nimi.

 Úterý 7.7.2015

Škoda, že dnes máme od potápění volno. To bychom ale nebyli Kadeti, kdybychom si nějakou zábavu nenašli. Dopoledne sbalíme pití, plavky, čepice a vyrazíme prohlídnout si Kaňon na řece Čikola. Ťuky nás veze vyprahlou pustinou, kde cesta připomíná kozí stezku a slunce pálí jak v mexické pampě. Bus se zastaví na hraně kaňonu. Sestup po úzké kamenité stezce je úmorný, jen pohled na zelené řečiště obrostlé vysokými topoly nás žene stále níž a níž, neboť představa koupele v tůni s křišťálovou vodou je silnější než únava. Asi po půl hodině stanou naše rozpálené sandále v řece. Jen vody je nějak pomálu, vlastně tu chybí úplně. Bílé, na prach vyschlé řečiště je pro nás krutou realitou. Vystoupáme několik metrů proti proudu, kde se nám naskytne pohled na zříceninu starého hradu, jež sloužil na obranu hranic a nakonec byl dobit a opuštěn. Hledaje vodu jsme se vydali asi 0,5 km po proudu. Znovu a znovu se nám na dně řeky boří nohy do suchého písku, proto otáčíme a ve flašce teplého pití hledáme sílu pro výstup z tohoto kaňonu smrti. Jestliže splutí vodnaté a peřejnaté Soči bylo vodáckým rájem, tohle bylo předpeklí. Pomalí a sluncem ubíjený had zpocených námořníků se líně proplétá zatáčkami, jen občas se někdo zastaví a pohledem zpět zkontroluje kamaráda za sebou, pak pohlédne vzhůru. Kolik, že toho máme ještě ujít. Při pohledu na slunce utře z obočí pot a zakleje. Po třičtvrtě hodině náročného výstupu se jeden na druhého mačkáme v úzkém stínu našeho busu. Občerstvíme se barevným lízátkem a odjíždíme vykoupat se do Skradinu u řeky Krka. Dlouhý most s ocelovou konstrukcí se tyčí 12m nad modrou hladinou. Mladých skokanů je v našich řadách víc než dost a tak se neustále čeří hladina od doskoku mnohých odvážlivců. Odpoledne máme volno a tak každý z nás relaxuje po svém.